Po roce v cele zvané Slovensko uplynul výkon trestu. Šikana miestopána nás dohnala k tomu, abychom utekli. 14 dní na svobodě byla naše jediná podmínka. Ať to stojí – co to stojí. Na výběr toho mnoho není. Ale že Zanzibar?
Navždy už jen trip.
Zanzibar jsme dali jako trip. Volali jsme Monice, že jestli nechce s bratrem oslavit odchod špatného a příchod ještě horšího roku na chatě. Odbyla nás, že balí na Zanzibar. Do hodiny jsme měli letenku i my. Prvního večer jsme už seděli v buse na Schwechat. Na hranicích nám mrkli do pasů a na letišti nechápavě kroutili hlavou a ptali se, co se na Zanzibaru děje, že tam jde tolik Slováků. Zeptal jsem se jich, zda vědí co se děje na SK. S pochopením mi podali pas. Ethiopean mohu pouze doporučit. Vše proběhlo hladce. Akorát jeden delší tranzit v Etiopii.
Ostrov pokladů – vy jste poklad.
Zanzibar je ždímačka peněz turistů a tak ho třeba brát. Druhým průmyslem je export hřebíčku do celého světa. Ten přináší Zanzibaru zlomek příjmů v porovnání s tím, co přinesete vy – turisté. My vyrábíme vehikl pro půl Zeměkoule, oni vyrábějí turistiku – či spíše jiný svět pro váš relax. Chcete-li šetřit, okrádáte pouze sami sebe. Vše na Zanzibaru je nastaveno, vymyšlené, vyrobené a zorganizované pro hosty tak, abyste chtěli vrátit. Nikdo vás neokrádá a neokrádá. Ostrov je po obvodu lemován plážemi a resorty. Jen pár metrů dovnitř ostrova stojí chatrče zaměstnanců resortů, taxikářů a obyvatele ostrova, jejichž jediným chlebem je vypasenému turista a jeho tlustá peněženka. Ty nejchudší chatrče patří plantážníkům a rybářům, jejichž ovoce, koření a úlovky budete jíst. Aktuálně toto místo okupují zejména Rusové.
Už při příletu to začne. Na ostrově platíte dolary nebo místní měnou – tanzanským OS. Pro vstup do země potřebujete víza. Dá se to vyřídit i online, jen nevím jaký by to mělo smysl. Vystoupíte z letadla a přijdete do polorozpadlé budovy. Před ní a v ní se vypisují papíry a platí se za víza. Na výběr máte z několika formulářů. Bez pera jste ztraceni. Nikdo vám neporadí, který papír vypsanou. Pouze já. Bílou A4ku a malou bílou A5ku. Za úsměv stojí vypisování zaměstnavatele. Netřeba. Do žádosti třeba ale uvést ubytovatele. Alespoň nějakého. Pak se hromadně tlačíte před okénky, kde místní orgány vystaví vízum. Okénka jsou všelijaké označeny. Neřešte, všechny dělají totéž. Možná vám vezmou otisky prstů, možná ne, možná vás vyfotí, možná ne, možná máte správné papíry a možná ne. Je to jakási kamufláž a hra na systém. Předpokládám že všechny ty papíry skončí v ten den v koši. Podobný proces čekejte při opuštění ostrova. Vízum stojí 50 dolarů (asi 40 korun) a platí se přímo na místě ve třech okénkách. Jedno letadlo úřady zpracovaly za půldruhého hodiny. Víza platí oficiálně 90 dní. Neoficiální … si je musíte koupit při každém vstupu. Jakmile si vyzvednete kufr můžete si na letišti zaměnit hotovost. Udělejte to a všimněte si bezpečnostní opatření na ty haldy peněz za okénkem. Kartou na ostrově nezaplatíte téměř nikde a všude bude třeba tipsy (spropitné). Bankomatů je na Zanzibaru pouze několik a běžně jsou prázdné. Navíc poplatky za i tak omezený výběr nejsou malé. This Is Afrika – TIA … je dobré pamatovat si tyto tři písmena. Pomáhá to.
Za letištěm jste již plnohodnotná kořist. Pokud necháte kufr vzít domorodců k taxíku, bude ptát tips, za radu bude ptát tips … za cokoli bude ptát tips. Neupusťte kufr z ruky a klidně i razantně Oplaťte rozměrných prvků. Jinak to nejde. Kromě hotelů, restaurací a pár obchodů s cenovkami se všechny ceny všude sjednávají. Pokud se dostanete na ½ ceny jste správně. Taxíky samozřejmě stejně. Vycházejí podobně jako u nás. Všichni komunikují v angličtině. Jambo je ahoj, Mambo je „jak se máš“. Poa – je odpověď – fajn.
Už na letišti si budete klepat na čelo, proč jste si balili tenisky, tepláky a mikinu. Teplota na ostrově klesá pouze zřídka pod 26 stupňů. 50kA faktor je tak akorát abyste nevypadly z vlastní kůže po prvním dni. Aplikujte nejlépe ještě v letadle. I když ráno bude pod mrakem, na oběd budete na míchaná vejce.
Jediné město na ostrově postavené převážně z korálů. Nedokážete se v něm nijak orientovat, vždy zabloudíte do uliček, ve kterých byste se na SK báli. Pokud je něco 200 metrů, preblúdite 2 kilometry. Není čeho se bát. Na celém Zanzibaru jsem se nebál ani vteřinu a to jsme pobloudili kdejaké po úplných tmách v úplných vesnicích. Lidé se tu rodí tak, že zdraví turistů a vidí ve vás svůj chléb. Chtějí vám maximálně vyhovět a přitom vás dobře podojit. Čím dál od sterilního resortu jste, tím je to zjevnější a je to úžasné. Bál jsem se pouze jednou – když nám do taxíku naboural kolega z protisměru.
