Hora Princeton (Mount Princeton) se nachází v Pohoří Sawatch (Sawatch Range) v Skalnatých horách (Rocky Mountains) a nese jméno známé americké univerzity ve městě Princeton. Její vrchol dosahuje výšky 4,329 metrů a patří do skupiny 53 nejvyšších vrcholů státu Kolorado, nazývaných 14 tisíce, neboť všechny přesahují výšku 14,000 stop (asi 4,267 metrů nad mořem). Nedaleko Hory Princeton se nacházejí také další štíty, které jsou pojmenovány podle slavných univerzit, a tak se tato oblast Sawatch pohoří také volá Univerzitní štíty (Collegiate Peaks). Hora Princeton je z nich nejnápadnější, protože dramaticky vystupuje 2,000 metrů nad údolí řeky Arkansas. Naštěstí část tohoto výškového rozdílu je možné překonat autem, protože v podhůří v minulosti probíhala těžba stříbra a zlata a ke dolům vybudovali obslužné cesty. Dnes již nejsou udržovány, takže jízda po nich je dobrodružná.
Ranní pohled na horu Princeton z údolí řeky Arkansas.Ranný pohled na horu Princeton z údolí řeky Arkansas. (Jan Komrska)
Bylo krásné slunečné zářijové ráno. Autem se mi podařilo dostat do nadmořské výšky asi 3,300 metrů, kde jsem ho odstavil, protože cesta již nebyla dále sjízdná. Zůstalo mi tedy zdolat výškový rozdíl asi 1,000 metrů. Kamenitá cesta pokračovala ke hranici lesa. Do žlutá obarvené osiky kolem ní kontrastovaly s tmavě zelenými smrky a jedlemi. Vedle cestě také kvetly hezké žluté květy (Senecio astratus), kterým se daří ve vyšších nadmořských výškách na jihu Skalistých hor. V dálce se vypínal téměř bílý vrchol Princetonu a dodával scenérii neuvěřitelné kouzlo.
Před túrou jsem si nastudoval zběžně trasu, ale jelikož jsem už zvládl dvě 14 tisíce, považoval jsem se za dostatečně zkušeného turistu, a tak jsem si s sebou nevzal mapu. Chodník sice nebyl značený, ale jasně směřoval k vrchu přede mnou, a já jsem po něm vesele kráčel vpřed. Po asi 40 minutách mírného stoupání mě stará hornická cesta přivedla ke kříži, který označoval její konec. Jižně ode mě se k obloze tyčila Princetonova nejbližší 14 tisícová kamarádka – Anterova hora. Její masivní úbočí stmo klesaly do údolí pode mnou.
Po krátkém oddechu jsem se pustil do výstupu. Kopy kamenů rozmístěny v pravidelných intervalech na úbočí vyznačovaly trasu, avšak chodník se ztratil, a tak jsem musel lézt po skalách jen intuitivní. Občas jsem spatřil kopu kamenů, co mě ujistilo o správném směřování, ale stále jsem neviděl chodník, a dokonce ani žádných turistů. To se mi zdálo podezřelé. Výstupy na 14 tisíce jsou velmi oblíbené, a tak jsem očekával, že chodník bude dobře viditelný, udržovaný a frekventovaný. Pravděpodobně by se mi hodila mapa, proběhlo my myslí.
Stoupání mimo chodníku, bylo velmi únavné a po hodině intenzivního výstupu jsem byl značně vyčerpaný. Znepokojovalo mě také, že navzdory prudkému stoupání jsem stále ani zdaleka nedosahoval cílovou nadmořskou výšku. Po další půlhodině námahy jsem se dostal na vrchol. Když jsem však zkontroloval nadmořskou výšku na telefonu, stále mi chybělo 300 metrů. Nechápavě jsem jím mával a nervózně ho vypínal a zapínal. On však tvrdohlavě ukazoval stále stejnou nadmořskou výšku. Bezradně jsem se rozhlížel kolem sebe. Najednou jsem v dálce spatřil výraznou siluetu Princetonu. Z hrůzou jsem si uvědomil, že jsem se vyštveral na nesprávný vrch. Později jsem zjistil, že hora, na níž jsem právě stál se, volá Tygrů štít a studenti z Princetonu ji pojmenovali podle svého univerzitního maskota.
Pohled na Princeton z Tygrova štítu.Pohľad na Princeton z Tygrova štítu. (Jan Komrska)
Nezbývalo mi nic jiného, než se pustit po hřebeni k mému staronové cíli. Musel jsem si švihnout, neboť nad horami se začaly sbírat mraky, a pravidelná odpolední bouře neplánovala žádné zpoždění. Traverzovanie bylo velmi náročné. Byl jsem vyčerpaný, a navzdory mému heroickému úsilí se Princeton vůbec nepřibližoval. Jeho nekonečný svah byl celý pokryt balvany. Často jsem musel po nich lézt, mnohé z nich byly nestabilní a klouzaly se. Když jsem se dostal konečně pod vrchol, obloha už byla zatažená a v dálce bylo slyšet hřmění. Přemýšlel jsem, co mám dělat. Vzdát se, nebo riskovat?
